V záři reflektorů: Koko - Helena Brychová
Rozhovory s našimi studenty
,,Improvizace mě naučila, že připravovat se na cokoliv nemusí spočívat v tom, že se všechno předem nadrtím, anebo budu mít přesný harmonogram postupu. Moje vlastní příprava může být třeba taková, že si v nečekané situaci uvědomím, co všechno už jsem zvládla, a budu důvěřovat svým improvizačním dovednostem, ", říká Koko, studentka Školy improvizace.
Helena Brychová - přezdívaná Koko, je plná života a radosti. Dříve pracovala jako právnička nebo ředitelka neziskovky, ale rozhodla se přehodnotit svůj profesní směr. Díky improvizaci si splnila svůj dávný sen vrátit se k divadlu a objevila lásku k filmovému herectví, které ji naplňuje stejně jako živé vystupování. Kromě toho je její vášní australské umění. Podílí se na organizaci festivalu australských a novozélandských filmů, jehož součástí jsou také přednášky a výstavy zaměřené na kulturu původních domorodců - australských Aboridžinců. Sama se také věnuje malbě inspirované jejich malířskou technikou a pravidelně v Praze své obrazy vystavuje.
Galerie s australskými obrazy: www.pondofview.eu
Heleny galerie: www.dotbydot.cz
Australský festival: www.aussieakiwi.cz
Jak jsi vnímala improvizaci, když jsi začínala v prvním semestru?
Když jsem se přihlásila na kurz improvizace, neměla jsem tušení, do čeho jdu. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela jako nad nějakou formou osobního rozvoje, brala jsem to prostě jako možnost naučit se něco nového a přiblížit se divadlu. Bylo to v období, kdy jsem dala výpověď v práci a rozhodla se darovat si semestr pro sebe. Kromě improvizace jsem začala chodit i na kurzy dabingu a španělštiny.
Z počátku mi některá improvizační cvičení přišla nepříjemná, ale brala jsem je jako součást procesu, který má svoji důležitost. Navíc nám pomáhali skvělí lektoři, takže stačilo jen nenaskočit na první podivný dojem a jít do toho.
Nastal v určitém okamžiku zlom, kdy sis začala improvizaci užívat?
Bylo to na prvním představení. Vystupuje ten, kdo chce a já jsem věděla, že jsem na správném místě. Po vystoupení jsem měla takovou euforii, že jsem ani nemohla spát. Vždycky jsem chtěla hrát divadlo, stát se herečkou nebo zpěvačkou. Když mě kdysi vybrali do Dismanova rozhlasového souboru, tak jsem na zkoušku ani nedorazila – tak moc jsem se bála. Od mala mi v hlavě neustále zněl kritický hlas: „Nemáš hudební sluch, nejsi herečka.“ Divadlo jsem sama sobě nedovolila, i když mě tak nesmírně přitahovalo. A tak jsem vystudovala práva a ve volném čase se věnovala úplně jiným věcem, třeba softballu. Improvizace mě ale k mým původním představám vrátila zpět a dala mi možnost plnit si sny, které jsem si dlouho zakazovala. Najednou se z divadla stala nejen úžasná podívaná, ale také možnost, jak se sebou dále pracovat a objevovat, co všechno dokážu.
Ve Škole improvizace se klade velký důraz na sdílení dovedností a zpětnou vazbu. Lektoři přistupují ke všem studentům s jedním základním předpokladem, že improvizovat se může naučit každý. I když v tom třeba nebude geniální, tak absolvování prvních semestrů pro něj bude přínosné, a to nejen pro něj, ale i jeho okolí. Vidět v tom druhém potenciál a pomáhat jej rozvíjet, je podle mě to, co dělá mistra mistrem.
Co tě improvizace naučila?
Především lehkosti. Dívám se na věci jako na nové výzvy, které mě mohou posunout. Dříve jsem měla tendenci se zaleknout a dveře nových možností raději zavřít. Dnes je otvírám a vítám, co přichází. I v předchozích zaměstnáních jsem byla zvyklá improvizovat a vést například tiskovku, se kterou jsem neměla žádné zkušenosti. Ale nebylo to příjemné, protože jsem se neměla o co opřít a ty akce probíhaly takřka bez přípravy.
Improvizace mě naučila, že připravovat se na cokoliv nemusí spočívat v tom, že se všechno předem nadrtím, anebo budu mít přesný harmonogram postupu. Moje vlastní příprava může být třeba v tom, že si v nečekané situaci uvědomím, co všechno už jsem zvládla, a budu důvěřovat svým improvizačním dovednostem. Předtím mě ani nenapadlo, že bych se se mohla někde improvizační dovednosti (skills) naučit a trénovat je, a ještě se díky tomu zábavným způsobem sebepoznávat. Je to krásný pocit a mě tahle nová cesta baví.
Viděla jsem tě hrát několikrát a ono je vidět, že když jsi na pódiu, tak tě opravdu baví. Že je to prostě tvoje parketa.
Děkuju! No vidíš, to mě také improvizace naučila, umět přijímat pochvaly. :) Navíc jsem pochopila, jak důležitá je interakce. Na jevišti mi dává spoustu energie publikum a společné propojení. Stejně tak i v profesním životě už vím, že nechci pracovat s lidmi, kteří se neangažují a nedělají věci s plným nasazením jako já. Chci věnovat energii projektům, které mi dávají smysl a zároveň s lidmi, kteří proto budou zapálení. To je něco, s čím se ve Škole improvizace setkávám neustále, drive a nasazení.
Jak pracuješ s trémou?
Používám různé techniky, někdy stačí si jen připomenout, čím vším už jsem si prošla. Anebo se inspiruji některým z učitelů, třeba Láďa Karda a jeho pět představ (někdy jich je vlastně sedm :). Ukotvím se v zemi, vytáhnu hlavu nahoru jako když mám korunu, rozpustím si na ramenou máslo, abych se uvolnila. Rozostřím pohled, zjemním sluch i dech. A pak jsem najednou v celém prostoru, ale zároveň mnohem víc sama u sebe.
Také mi ale pomáhá, když se soustředím na to, že na jevišti nejsem a nebudu sama. Věnovat pozornost tomu druhému je také jedno ze základních improvizačních pravidel, takže když je vedle mě někdo nervózní, pomůžu mu a zároveň tím pomáhám i sobě.
Hlavně jsem si uvědomila, že největší nervozita je před vystoupením, ale jakmile vstoupím na jeviště, není na řešení trémy čas. Prostě se to děje a to je pocit, který miluju. Takže už vím, že nemá smysl stresovat se dopředu a umím to zastavit. Navíc těsně před vystoupením trochu toho podivného pocitu trémy nebo očekávání neuškodí, je to příjemné napětí. Díky improvizaci mi došlo, jak moc mě adrenalin v téhle podobě baví, ale nebylo jednoduché si to přiznat. Ukázalo se, že i ty nepřipravené tiskovky pro mě byly svým způsobem přitažlivé. Teď si užívám ten okamžik, kdy jsem sama sebou, ale mám jistotu, že mi v zádech stojí dovednosti, které jsem se naučila, a zkušenosti, které jsem doposud nasbírala. A vím, že s každou další chvílí budou přibývat, já budu víc sama sebou a užívat si to.
Čemu se teď věnuješ?
Teď jsem si znovu vytvořila takové období bez pevného zaměstnání a práci nehledám, protože vím, že ta správná si mě najde. Navíc se pořád něčemu věnuji. Mám moc ráda Austrálii a organizuju festival australských a novozélandských filmů, který letos proběhl už po jedenácté. K festivalu připravujeme často i doprovodné programy zaměřené na kulturu původních obyvatel Austrálie nebo třeba výstavy jejich obrazů. Fascinuje mě jejich přístup ke světu a také jejich malby - používají většinou jen tečky a čáry. Začala jsem podobným stylem sama malovat. I když v mých obrazech se ukrývají jiné příběhy než ty, které si pomocí obrazů vyprávějí domorodci, považuji tuto tvorbu za úžasný způsob vyjádření pocitů a interakce s okolním světem.
Dlouhodobě mě pak láká herectví v jakékoli podobě. Díky improvizaci jsem začala vyhledávat i další způsoby herecké přípravy, další lektory improvizace, festival HRONOV, proART festival a workshopy filmového herectví. Také jsem začala navštěvovat dialogické jednání na DAMU. Už jsem si zahrála ve dvou krátkých studentských filmech a jeden z nich teď právě dostal filmovou cenu na festivalu PAF - Nové vize v Olomouci. Obojí – divadlo i film – mě neuvěřitelně baví, a tak se právě touto cestou s radostí a lehkostí vydávám.
autorka: Michaela Svobodová
Více o autorce
Michaela je koordinátorka našeho Impro centra. Zajišťuje jeho chod a péči a pronájmy, včetně těch pro širokou veřejnost. Hledáte-li pronájem, obraťte se na ni.
Přes 10 let se věnuje józe. Ráda překračuje své fyzické limity, dříve i v párové akrobacii a akrobatické józe, kterou také učila. Největší její vášní je párový tanec, kterému se věnovala od dětství závodně. Miluje především kubánské a angolské tance a nejvíce si užívá souznění s hudbou a neverbální dialog s tanečním partnerem.
Baví ji práce s textem a psaní. Při studiu sociologie se ráda nořila do hloubky sociologických témat. Má zkušenosti s tvorbou rozhovorů pro různé projekty a i ve Škole improvizace s radostí dává prostor studentům, aby prostřednictvím rozhovorů mohli zazářit.
