A co to je to dialogické a improvizace? Co tam jako budete učit?
Souběžně se začátkem semestru v říjnu 2020, jsme začali učit a zkoumat - společně s mým kolegou a kamarádem Václavem Zimmermannem - dialogické jednání s vnitřním partnerem v prostředí kurzu Školy improvizace a volitelného předmětu "Dialogické jednání a improvizace" na DAMU. Než se pustím dál, přináším vlastní citaci z mé diplomové práce, co to vlastně to dialogické je.
„Dialogické jednání s vnitřním partnerem je disciplína založená prof. Ivanem Vyskočilem, se kterou jsem se seznámil na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Jejím počátkem byl rok 1968 a vývoj a rozvoj probíhá doposud, jak udává oficiální stránka Ivana Vyskočila. Zde se dále píše: „Základem je zkušenost a zakoušení stran jednání (mluvení, hraní) sám se sebou (s vnitřním partnerem, resp. partnery) zpravidla o samotě.“ Opírá se mimo jiné o Stanislavského veřejnou samotu, tedy situaci, kdy člověk je v prostoru a dělá, jako kdyby tam ostatní nebyli. V tomto stavu se snažíme všímat si sebe, svého chování, myšlení, pohybů, těla obecně, a to většinou zveřejňujeme pomocí slov nebo hlasu (dialogickému jednání se také přezdívá zdravá schizofrenie). Dialogické jednání může vypadat jako samomluva. To rozšiřuje „nezbytnost „vycházet ze sebe“ a „přicházet k sobě“ i „jít do sebe“ hlasem, řečí, a zdůrazní, že je nutné, aby také hlas a řeč, hlasové a řečové projevy byly jednáním, zdůrazní, že jde jedině o zkoušení, hledání, učení se a nalézání, tedy nikoli o předvádění nějakého umění.“ Je to tedy neustále nekončící proces. Dialogické jednání se odehrává ve skupině, „…kdy nejmenší možnou (funkční) skupinu tvoří tři účastníci, tj. vedoucí (učitel) a dva zkoušející (žáci).“ Ve skupině jsou účastníci vyzváni, aby šli zkoušet na plac (po jednom), a „to je v podstatě jediná instrukce „co dělat“, kde zpravidla zkoušejí dvě až pět minut a následně je jim dána zpětná vazba od vedoucího. Dialogické jednání je individuální zkušenost a může vést k seberozvoji, poznávání dramatické hry, sebehry a další, není to ovšem implicitní. Záleží na tom, jak to komu vyhovuje, jak kdo má talent a koho to kam táhne.“
A nás to táhlo právě tímto směrem. Co se stane, když budeme kombinovat tyto disciplíny? Dialogické jednání jako psychosomatická disciplína a divadelní (případně aplikovaná) improvizace na pomezí psychosomatiky (má ty možnosti, ale je otázkou, kdy je tam naplno). Já jsem improvizaci poznal nejdříve z technické stránky, protože tak jsem jí rozuměl. Jednej "tak a tak" a bude to fungovat. Což po několika desítkách až stovkách hodin trénování začalo fungovat, ale brzy se to také vyčerpalo. Až se studiem na JAMU jsem si začal uvědomovat limity divadelní improvizace (zejména tedy improvizačních sportů), ale s tím přicházeli i nové možnosti. Improvizace jako možnost otevřít se světu a sobě. Nechat se na sebe působit postavy, do kterých vstupuji na jevišti, spíše než se je pokoušet ovládat technicky.
Při dialogickém jednání do nás ti druzí mohou také vstoupit, přesněji řečeno oni z nás vystoupí, je to přeci dialogické jednání s vnitřním partnerem.
Bohužel, jakkoliv představa kombinace těchto směrů působí lákavě, nedostala se nám možnost ji naplno vyzkoušet. Covid už tu s námi chvíli žil a v říjnu jsme stihli mít pouze úvodní hodinu na DAMU a hodiny ve Škole improvizace probíhali výhradně online a tento prostor není přívětivý pro zkoušení takto specifické metody.
Při návratu do terénu si slibujeme zkoušení dialogického a z něho vstupování do improvizací. Také hraní improvizačních her a cvičení, ze kterých následně budeme vstupovat do dialogického jednání. Jak a jestli to bude fungovat, netušíme. Sami tuto zkušenost máme, ale jestli je přenositelná? Netušíme. Zároveň s Václavem přistupujeme k tomuto tématu s pokorou, jelikož Ivan Vyskočil není příznivcem divadelních sportů (víme z doslechu od jeho studentů, nemohu bohužel odkázat na pramen). Naším cílem není zneužít jeho disciplínu, ale otázkami a zkoušením (jak je to dialogickému jednání vlastní) poznávat jiné možnosti tam, kde to pro nás může působit samozřejmě a bourat tím naše stereotypy o improvizaci. Tak jak je to dialogickému jednání vlastní.
Tento text je úvahou nad možným a těšení se z (snad) brzo objevovaného. Pokud jste po přečtení textu zmatení a odcházíte naopak s více otázkami než odpověďmi, bylo mi potěšením.
